Velikosti a růstové formy fialek

Většina kultivarů afrických fialek tvoří jednu přízemní růžici. Snahou pěstitelů je získat kulatý tvar růžice s pravidelně poskládanými listy v několika řadách. Abychom tvar udrželi, vylamujeme rodící se odnože i listy příliš vystupující z řady. Nesázíme více rostlin do jednoho květináče, neboť pak dochází k jejich deformaci – naklánějí se do stran, vytahují se za světlem apod. Podle průměru růžice můžeme fialky rozdělit do 4 základních kategorií. Většina pěstitelů začíná s fialkami standardní velikosti, ovšem ve chvíli, kdy se sbírka rozroste do obřích rozměrů, přecházejí zvolna na polominiatury a miniatury. Kategorii stanovuje vždy jen šlechtitel po dlouhém prověřování vlastností své rostliny a tento údaj musí být součástí oficiálního popisu při registraci kultivaru. Určitě nemůžeme kategorii sami odhadovat podle toho, jak nám fialka roste doma. Je-li je například náš standard o něco drobnější vlivem pěstebních podmínek, nemůžeme ho označit jako miniaturu.
Český název Anglický název Průměr růžice
miniatura
miniature
od 6 do 15 cm
polominiatura
semiminiature
od 15 do 20 cm
standard
standard
od 20 do 40 cm
velká
large
více než 40 cm

Historický vývoj miniaturních kultivarů nebyl dosud řádně objasněn. Mezi přírodními druhy fialek nacházíme několik druhů miniaturního vzrůstu, které mohly být dříve zdrojem genetického materiálu. Nejpravděpodobnějším kandidátem na praotce miniaturních fialek je S. shumensis. Často citovaná S. pusilla předchůdcem dnešních miniatur zcela jistě není, neboť se nikdy nenacházela ve sbírkách pěstitelů a ve volné přírodě platí za téměř vyhynulou.

Kromě zmíněných oficiálních kategorií existuje ještě jedna neoficiální, mikrominiatura. Lístky této extrémně malé miniatury měří do délky jen 0,6 – 1,3 cm a průměr celé růžice většinou nepřesahuje 6 cm. Pěstujeme je v květináčích o průměru 5 cm. Mezi první a dosud nejznámější zástupce patří Teeny Bopper a Pip Squeak věhlasného amerického šlechtitele Lyndona Lyona z přelomu 70. a 80. let 20. století.

Převislé fialky, trailery

Kromě fialek tvořících jednu přízemní růžici existují ještě tzv. trailery, které mají bohatě větvený habitus zděděný od původních druhů saintpaulií. Rozlišujeme dva typy trailerů. Převislé trailery produkují dlouhé výhonky s velkým množstvím rozetek. Rostou kaskádovitě dolů přes okraje květináče, proto se skvěle hodí do závěsných nádob. Jinou variantou jsou trailery keříčkovité (v angličtině označované jako semi-trailer), které tvoří odnože vzpřímeného růstu. Tvarem připomínají keříčky a dobře vypadají v mělkých nádobách. Oba typy vyžadují ke svému zdárnému růstu a bohatému kvetení dostatek světla a častější hnojení. Množit je můžeme pomocí listového řízku nebo odnože.

Kultivary dvou velikostních kategorií: miniatura Persian Princess o průměru růžice 7 cm a standardní fialka SM-Unikum o průměru 32 cm. Celá miniatura je stejně velká jako jediný list standardní fialky.

Trailery dělíme dle velikosti na standardy, polominiatury, miniatury a mikrominiatury. Standardních trailerů je poměrně málo, většina kultivarů dosahuje miniaturní a polominiaturní velikosti. Na rozdíl od běžných fialek však neměříme průměr růžice, nýbrž délku listové čepele. Pokud má rostlina vhodné podmínky, může být její celková velikost takřka neomezená. Opět platí zásada, že růstový typ (zda se jedná o růžici nebo trailer) určuje šlechtitel na základě znalostí své rostliny. To znamená, že ne každá fialka, která nám doma vytvoří odnože, může být pěstitelem označena jako trailer.

Český název Anglický název Délka listu
mikrominiatura
microminiature
od 0.6 do 1.3 cm
miniatura
miniature
od 1.3 do 2.5 cm
polominiatura
semiminiature
od 2.5 do 3.8 cm
standard
standard
od 3.8 do 5 cm

Na fotografii je zachycen převislý kultivar Dancin‘ Trail zhruba ve 12 měsících věku. Za dva roky z něj vyroste obří koule s desítkami růžic a stovkami lístečků.

Mezi první šlechtitele trailerů patřil Frank Tinari z Pensylvánie, který na konci 40. let 20. století provedl experimentální křížení mezi kultivarem Sailor Girl a divokým plazivým druhem S. grotei. Ze stovek semenáčků byl pro budoucí šlechtění vybrán jen jeden kultivar, který byl pojmenován Tinari’s Wild Girl. Měl jednoduché světle modré květy a listy typu girl. Ačkoliv vytvářel boční výhonky, typický bohatě větvený trailer to ještě nebyl. Teprve zpětným křížením Tinari’s Wild Girl se S. grotei byl posílen růstový typ a vznikly převislé kultivary s většími květy a zajímavější škálou barev. V roce 1954 registroval Tinari prvních 6 trailerů u společnosti AVSA a zveřejnil je také ve svém nabídkovém katalogu. Ve stejném roce je představil na AVSA National Convention v St. Louis a očekával patřičný ohlas návštěvníků. K prezentaci svých výjimečných kultivarů si ale nemohl vybrat horší příležitost. V popředí zájmu návštěvníků se toho dne ocitly fialky s dosud nevídanými plnými růžovými květy, které na výstavě poprvé představil Lyndon Lyon. Tinariho trailery míjeli návštěvníci bez povšimnutí. Zklamaný Tinari přerušil po výstavě svou práci a vytyčil si jiné šlechtitelské cíle. Nakonec to byl právě Lyndon Lyon, kdo vzbudil u pěstitelů zájem o trailery. Svůj šlechtitelský program zahájil v roce 1966 křížením běžných kultivarů s botanickým plazivým druhem S. grotei. V pozdějších letech získal také druh S. magungensis var. minima, který využíval ke šlechtění miniaturních trailerů. Mezi jeho nejznámější trailery patří Pixie Blue, registrovaný v roce 1974. V roce 1978 registroval Lyndonův přítel Harold Reinhardt také první panašované trailery. Jednalo se o Blue Star Lou a Pink Star Lou. Dnes je barevná i tvarová škála trailerů takřka neomezená.
Scroll to Top