Pěstování afrických fialek

Zalévání afrických fialek

Při zalévání afrických fialek je potřeba zohlednit velikost a stáří rostliny, rozvětvenost její kořenové soustavy, složení substrátu, velikost květináče i podmínky panující na stanovišti (teplota, vlhkost vzduchu, světová strana, množství světla). Jinou frekvenci a množství vody bude potřebovat dospělá a bohatě kvetoucí rostlina umístěná na jižním parapetu nebo nad radiátorem, jiné nároky bude mít mladá sazenička umístěná na severním okně chladnější ložnice. Proto se nikdy neřiďte kalendářem, ale zalévejte pouze ty rostliny, které to skutečně potřebují.

Životodárná voda

Voda je pro rostliny životně důležitá. Tvoří 70 až 80 % jejich hmotnosti a hraje zásadní úlohu při transportu živin a minerálů v jejich organismu. Voda udržuje napětí buněk, tzv. turgor, díky čemuž získává rostlina výslednou pevnost a tvar. Pokud trpí nedostatkem vody, turgor klesá a rostlina uvadá. Neméně důležitá je také funkce termoregulační, v případě potřeby dokáže voda rostlinu ochladit nebo naopak zabránit rychlému poklesu její teploty. V období růstu spotřebuje rostlina obrovské množství vody, ale pouze 2 % využije na stavbu těla. Až 98 % vstřebané vody vrátí transpirací (odpařováním z listové plochy) zpět do atmosféry. Nároky na množství vody jsou u jednotlivých rostlin samozřejmě různé, a to nejen v rámci druhů, ale i v rámci kultivarů. Některé jsou tolerantní k déle trvajícímu suchu, jiné vám opomenutí zálivky neodpustí.

Africké fialky vstřebávají živiny rozpuštěné ve vodě prostřednictvím kořenů a jejich mikroskopických vlásečnic. Špička kořene neustále vytváří nové buňky a tím i nové vlásečnice. Zejména u mladých rostlin v rané fázi růstu je důležité udržovat substrát jen mírně vlhký, nikoliv mokrý, což stimuluje kořeny, aby hledaly vodu v širším okruhu a produkovaly více vlásečnic. Čím bohatší a zdravější kořenový systém se utváří, tím více vody a živin může rostlina přijímat. To následně vede k rychlejšímu růstu listové hmoty nad úrovní půdy a lepšímu zachytávání světelné energie. Proces fotosyntézy se může rozjet na plné obrátky.

Jak často zalévat africké fialky?

Pokud jste si namíchali dostatečně propustný substrát, snažte se ho udržovat stále mírně vlhký, nikoliv však trvale mokrý. Raději zalévejte menším množstvím vody v kratších intervalech, než abyste fialky trápili nárazovou vydatnou zálivkou a pak je nechali 14 dní sušit. Při pravidelné mírné závlaze mají fialky svěží listy, bohatěji kvetou, netrpí stresem a lépe odolávají chorobám. Já své standardy zalévám přibližně co 5 dní. To ovšem neznamená, že bych měla konvičku v ruce jen každý pátý den. Některé rostliny prosí o vodu již po 4 dnech, jiné vydrží 6 dní. Takže každý den obcházím police a zběžně kontroluji, která rostlina již potřebuje zalít.

Zkušení pěstitelé poznají pouhým pohledem na barvu zeminy, že je potřeba fialku zalít. Proschlý substrát je na povrchu přirozeně o něco světlejší a matnější než ten mokrý. U zálivky spodem se ale na barvu zeminy spoléhat nelze, často bývá povrch suchý, zatímco ve spodní části se ještě drží voda. V takovém případě může napovědět váha květináče nebo zapíchnutá špejle. Ve chvíli, kdy se substrát odlepuje od bočních hran květináče a jeho povrch je zatvrdlý, už opravdu na nic nečekejte a rostlinu zalijte.

Optimálně vylehčený substrát, menší květináček a pravidelná zálivka podporují rozvoj kořenové soustavy. Zdravé kořeny afrických fialek jsou krémové barvy, jemně ochlupené a bohatě rozvětvené.

Někdy se doporučuje zalévat fialky až ve chvíli, kdy je substrát suchý a listy začínají vadnout, ale mně se tento způsob vůbec neosvědčil. Občasné opomenutí sice fialkám neublíží, ale když se to děje příliš často, může se to negativně projevit na jejich zdraví.

Přeschlé kořínky nemohou přijímat vodu a živiny, takže fialka neprospívá. Zmenšuje listovou růžici, listy jsou matné, nahuštěné, různě deformované, listy ve spodních řadách blednou nebo zasychají, rostlina téměř nekvete nebo květy předčasně usychají, jsou drobnější.

Zalévat do misky nebo shora pod listy?

Jedním z největších mýtů o fialkách je způsob jejich zálivky. Ve většině publikací o pěstování pokojových rostlin se opakuje tvrzení, že fialky je nutné zalévat pouze spodem do misky, aby nedošlo k potřísnění listů vodou a k jejich následné hnilobě. Vždy, když vidím podobné rady, si kladu otázku, proč si autoři nejprve nezjistí fakta o původním stanovišti rostlin. Pak by nemohli napsat o rostlinách pocházejících z deštných pralesů takový nesmysl. Saintpaulie jsou v sezoně intenzivních dešťů dlouhodobě vystaveny působení vody, a to nejen na listech, ale i v citlivém srdíčku. Přesto nebývají ohroženy hnilobou. Důvod, proč nám v domácím prostředí fialky častěji uhnívají, musíme hledat spíše v nesprávném složení substrátu, zalévání studenou vodou, přehřátí rostliny na osluněném parapetu či nadbytku minerálních solí, které mohou ulpět na listech a způsobit tak popáleniny. Způsob zalévání je pouze záležitostí osobních preferencí, jděte svou osvědčenou cestou!

Zálivka spodem do misky

Nemáte-li s pěstováním žádné zkušenosti, je potřeba myslet na pár důležitých věcí, které se týkají zálivky do misky. Pokud pěstujete fialky ve velkém květináči a nalijete do misky málo vody, nemusí se potřebné množství dostat až k horním kořínkům a fialka strádá. Když naopak nalijete vody hodně, je nutné přebytečnou vodu po hodině vylít, aby fialka nezačala odspodu zahnívat. U kolekce s několika sty exempláři je však obtížné toto praktikovat. Při zálivce do misky je také vhodné jednou za měsíc prolít substrát shora a tím ho propláchnout od případných nahromaděných solí, které vzlínají k povrchu substrátu a vytvářejí na něm nevzhledné žlutohnědé krusty. V ojedinělých případech mohou tyto solné krusty poškodit nejen řapíky listů, ale i krček rostliny, který je pak náchylnější k hnilobě. Také rozpad srdíčka bývá často způsoben vzlínáním solí, zvlášť je-li fialka zasazena hluboko do substrátu a spodem přihnojována.

Zálivka shora pod listy

Já zalévám všechny své rostliny shora pod listy. Fialky mám v ozdobných obalech a při zálivce spodem bych neviděla, kolik vody jsem do obalů nalila. Navíc mám obrovskou sbírku a po každodenní dvouhodinové péči nemám čas znovu kontrolovat několik desítek až stovek rostlin, jestli všechnu vodu vypily nebo jsem je naopak zalila málo. Při zalévání shora uplatňuji dva způsoby: pokud vystihnu správný okamžik, kdy substrát ještě není přeschlý a dobře saje vodu, zalévám pouze takovým množstvím vody, aby nezačala vytékat drenážními otvory. Pokud je však substrát suchý a odlepuje se od hran květináče, musím změnit taktiku. Do suché rašeliny se voda tak rychle nevsákne, obvykle jen proteče do misky, ale rostlinu nezavlaží. V takovém případě zalévám o něco vydatněji a vodu z misky nevylévám, nechám ji zpětně nasát spodem do substrátu. Jedná se vlastně o kombinaci spodní i horní zálivky. Takovým situacím se ale snažím co nejvíce předcházet.

Přiměřená zálivka, správně vylehčený substrát a vhodná velikost květináče spolu velmi úzce souvisí. Ani sebelepší substrát nezaručí krásné a zdravé rostliny, pokud je budete trápit nadměrnou nebo nedostatečnou zálivkou.

Zdroje vody a jejich použití pro africké fialky

O zdrojích a kvalitě zálivkové vody jsem se původně nechtěla vůbec rozepisovat, protože tohle téma je velmi obsáhlé, kontroverzní a vzbuzuje mezi pěstiteli napříč celou rostlinnou říší vášnivé diskuze. Jedni zatracují kohoutkovou vodu jako učiněné zlo, druzí mají špatnou zkušenost s dešťovkou a třetí jsou rádi, že mají přístup alespoň k nějaké vodě, natož aby řešili její kvalitu pro rostliny.

Jakou vodou zalévat africké fialky?

Na tento častý dotaz bohužel nedokáži odpovědět. Problém je v tom, že voda, ať už kohoutková nebo dešťová, nemá nikdy konstantní parametry a tak se její vlastnosti budou u jednotlivých pěstitelů a v různých lokalitách lišit. Dále si musíme uvědomit, že substráty a hnojiva obsahují různé chemické sloučeniny, které budou určitým způsobem reagovat s mnohdy neznámými sloučeninami ve zdrojové vodě. To musí zákonitě vést k rozdílným výsledkům a zkušenostem. Z uvedeného vyplývá, že nelze vydávat kategorická prohlášení, která voda je pro africké fialky ta nejlepší, vždy bude záležet na souhře mnoha faktorů. Jediné, čím mohu přispět, je všeobecná charakteristika jednotlivých druhů vod tak, jak bývá prezentována v odborné literatuře. Pak už záleží pouze na vás, k jaké vodě máte přístup, jak vyhodnotíte její kvalitu a jak se vám daný typ osvědčí v kombinaci s ostatními pěstebními podmínkami.

Voda z oceánů a povrchových vod se odpařuje do atmosféry, kde se ochlazuje, kondenzuje a padá zpět na zemský povrch ve formě dešťových srážek nebo sněhu, přičemž v sobě rozpouští zejména plyny. Po dopadu na zemský povrch se vsakuje do půdy či hornin, které jsou pro vodu propustné, a stéká dále do podzemních vod. Během této dlouhé cesty se obohatí o nejrůznější látky a minerály. Jedná se především o vápník, hořčík, sodík, chlór a draslík. V přírodě můžeme najít jak vodu měkkou, tak i velmi tvrdou. Vše záleží na tom, s jakým podložím a jakými minerály přišla voda do styku. Část podzemních či povrchových vod putuje do vodárny, kde jsou do ní přidávány další látky, které mají zabránit změnám její kvality. Výsledná voda, kterou odebíráme, pijeme, plníme akvária nebo zaléváme rostliny může mít v závislosti na této cestě různé vlastnosti.

Dešťovou vodu velmi často používám na zahradě, o kterou se snažím pečovat co nejpřirozenějším způsobem. Pro zalévání fialek v domácím prostředí jsem přesto zvolila jiný zdroj vody, protože moje první pokusy zalévat dešťovou vodou nedopadly před několika lety příliš dobře. Bydlím v oblasti se znečištěným prostředím, část škodlivin k nám přichází z Polska, ani střešní krytina mého domu není ideální, a tak to na fialkách bylo znát. Vy ale můžete mít zkušenost jinou, pozitivní.

Měkké vodě můžete dodat vápník a horčík tím, že ji smícháte s tvrdší vodou z kohoutku (máte-li ji k dispozici). V growshopech lze zakoupit přípravek CalMag, který pomáhá řešit deficit vápníku a hořčíku i v měkké vodě z kohoutku nebo reverzní osmózy.

Dešťová voda

Dešťová voda je bezpochyby tím nejpřirozenějším zdrojem vláhy pro rostliny. Je to velmi měkká voda neobsahující tvrdé minerály, proto se hojně používá k zalévání rostlin citlivých na zasolení.

Mnohými je dešťová voda považována za chemicky čistou a s neutrálním pH, ale tak tomu není. Čistá voda se totiž v přírodě nevyskytuje. Už při dešti se ve vodě rozpouští CO2 (oxid uhličitý), který reaguje s vodou za vzniku slabé kyseliny uhličité. Tím dochází k přirozenému poklesu pH od neutrální hodnoty (pH 7) na přibližnou hodnotu 5,6. Podobně se při styku se vzduchem obohacuje jakákoliv voda, včetně destilované.

Déšť při své cestě na zem přichází do kontaktu také s dalšími látkami. Jedná se např. o oxidy síry nebo oxidy dusíku, které se do ovzduší dostávají jak činností přírody (při sopečné činnosti, lesních požárech, bouřkách, rozkladu biomasy), tak i činností lidí (v důsledku spalování fosilních paliv, narůstající dopravy, zemědělství atd.). Některé škodliviny mohou vodu ještě více okyselovat, jiné naopak zvyšovat její pH. Při velmi vysokých koncentracích působí negativně na celý ekosystém. Jelikož plyny mohou putovat stovky kilometrů daleko od místa svého vzniku, mohou i malá emisní ohniska v okolí průmyslových center ovlivnit srážky v odlehlých oblastech. Ze střechy se do vody mohou uvolnit také částečky starých krytin, nátěrů a kovů, podcenit by se neměl ani proměnlivý podíl organických látek jako listí, pyly, ptačí trus nebo choroboplodné zárodky, které mohou při rozkladných procesech pozměnit chemické složení vody. Proto se doporučuje nesbírat vodu během prvních minut deště, ale počkat, až se vzduch a okapy pročistí.

Ve většině případů je dešťovka vhodná k zalévání pokojových rostlin, ale pokud jde konkrétně o africké fialky, nemusí jim z dlouhodobého hlediska vyhovovat přílišná měkkost vody, případně její nižší pH (dle lokality). Původní druhy S. ionanthus a S. confusus, ze kterých vznikly dnešní standardní kultivary, jsou sice v přírodě skrápěny měkkou dešťovou vodou, ale současně vegetují na vápencových skalách, takže určité množství minerálů potřebují. Tuhle skutečnost ví, nebo si uvědomuje, jen málokdo. Při zalévání dešťovou vodou tedy nezapomeňte pravidelně dodávat živiny a hlavně nezbytný vápník, který mnohá hojně používaná hnojiva (např. Kristalon, Kapka na fialky) neobsahují. Předpokládá se totiž, že ho svým rostlinám dodáte prostřednictvím kohoutkové vody nebo obohacením zeminy o dolomitický vápenec.

Převaření vody

V pěstebních návodech se často doporučuje snižovat tvrdost vody převařením. Tahle metoda však funguje jen pro přechodnou tvrdost a to ještě omezeně. Při varu dojde k vyprchání CO2 (oxidu uhličitého) z vody, čímž se vysráží CaCO3 (uhličitan vápenatý). Ten však nikam neuteče, ve vodě je stále přítomný a pokud ho neodfiltrujete, po vychladnutí vody a jejím zpětném obohacení o CO2 se uhličitan znovu rozpustí. Nicméně alespoň část CaCO3 se usadí na stěnách hrnce ve formě vodního kamene, takže pokud vodu co nejdřív slijete a necháte vychladnout v jiné nádobě, k mírnému snížení přechodné tvrdosti dojde. Stálé tvrdosti se ovšem převařením nezbavíte, to lze jen chemickou cestou nebo pomocí techniky.

Kohoutková voda

Voda z kohoutku je pro většinu českých pěstitelů nejdostupnějším zdrojem vody k zalévání pokojových rostlin. Přestože se její vlastnosti mohou v jednotlivých lokalitách lišit, máme v České republice (alespoň ve srovnání s jinými zeměmi) velmi dobrou kvalitu pitné vody. Pokud jde o její použití pro africké fialky, tak se na vzhledu rostlin mohou negativně podepsat dva faktory: zbytky dezinfekčních látek a přílišná měkkost nebo tvrdost vody.

V České republice se k dezinfekci pitné vody nejčastěji používá chlor a jeho sloučeniny (plynný chlor, chlornan sodný, oxid chloričitý, v menší míře také chloramin). Vysoký obsah chloru může pozměnit pH substrátu, poškozovat kořínky, případně ničit v půdě prospěšné mikroorganismy. S nadměrným obsahem chloru v pitné vodě se dnes ale můžeme setkat prakticky jen při akutních haváriích potrubí, za normálních okolností bývá jeho množství zcela zanedbatelné a není potřeba si dělat starosti. Chlor z vody poměrně rychle vyprchává, takže stačí napustit studenou vodu do široké nádoby a nechat ji pár hodin odstát v teplé místnosti. Tím se srovná její teplota na hodnotu příjemnou pro rostliny a zároveň vyprchá zbytkový chlor.

Výjimku tvoří chloramin (sloučenina chloru a čpavku), který se používá k dezinfekci studní. Chloramin je stabilnější a pouhým odstátím nevyprchá. Akvaristé používají k odstranění chloraminu speciální přípravky (např. Seachem Prime) a četla jsem v amerických diskuzích, že s nimi začali experimentovat také pěstitelé afrických fialek. Ohlasy jsou ale různé, zatímco jedni jsou spokojení a remover dlouhodobě používají, druzí před touto úpravou vody pro fialky varují, protože při styku s půdou a různými typy hnojiv může docházet k nepředvídatelným chemickým reakcím. Ve finále tak může remover poškodit rostliny více než chloramin. Nejsem biochemik, takže neposoudím.

Druhým faktorem, který se nejčastěji zmiňuje při pěstování rostlin, je tvrdost vody. Obecně se tvrdostí vody rozumí koncentrace vápníku a hořčíku, ale tvrdost mohou ovlivnit i další prvky. V každé lokalitě je tvrdost vody jiná a závisí na tom, zda se pro úpravu používá voda povrchová nebo podzemní. Povrchová voda z přehradních nádrží bývá měkčí, protože jejím zdrojem jsou z velké části srážky, které obsahují jen minimum minerálů. Voda z podzemních zdrojů může být měkká i tvrdá podle toho, s jakými horninami a složkami půdy přichází do styku. Tvrdost vody se podle charakteru přítomných sloučenin rozlišuje na přechodnou (uhličitanovou) a trvalou (síranovou). Přechodná je tvořena především hydrogenuhličitany vápenatými a hořečnatými, které se po zahřátí a vysrážení projevují jako tzv. vodní kámen. Stálá tvrdost je dána koncentrací kationtů vápníku a hořčíku ve vodě. Tvoří ji hlavně síran vápenatý a síran hořečnatý, ale také chloridy, dusičnany či křemičitany. Součtem obou typů tvrdosti získáme celkovou tvrdost vody, která bývá uváděna např. v návodech ke spotřebičům nebo v ukazatelích jakosti vody jednotlivých distributorů. Oficiální jednotkou tvrdosti je milimol na litr (mmol/l), někdy se však můžeme setkat ještě se starými jednotkami – stupni německými (°dH) nebo francouzskými (°F).

Tvrdost vody podle celkového obsahu solí

	mmol/l	°dH	°F
Velmi měkká voda	< 0,7	< 3,9	< 7
Měkká voda	0,7 - 1,25	3,9 - 7	7 - 12,5
Středně tvrdá voda	1,26 - 2,5	7,01 - 14	12,51 - 25
Tvrdá voda	2,51 - 3,75	14,01 - 21	25,01 - 37,5
Velmi tvrdá voda	> 3,76	> 21	> 37,5

Oba extrémy – velmi tvrdá a velmi měkká voda – nejsou pro africké fialky z dlouhodobého hlediska vhodné. Velmi měkká voda neobsahuje dostatečné množství vápníku a hořčíku, které jsou nezbytné pro správný růst kořenového vlášení, vyzrávání rostlinných pletiv a fotosyntézu. Pokud si to uvědomíte, tak je po problému, protože minerály lze dokoupit ve specializovaných growshopech a dodatečně je přidávat do živného roztoku. Horší je to s velmi tvrdou vodou. Kromě toho, že zanechává nevzhledné solné krusty na povrchu substrátu, může také zvyšovat jeho pH a učinit tak některé prvky (fosfor a draslík) méně dostupnými. Pro fialky je ideální voda měkká a středně tvrdá, zvládají ale i vodu tvrdou, pokud se hodnoty pohybují spíše při spodní hranici a častěji je přesazujete (co 6-8 měsíců). Ve všech chytrých příručkách se sice zmiňuje jen měkká voda, ale viděla jsem spoustu fialek pěstovaných ve tvrdé kohoutkové vodě a mnohé byly krásnější než rostliny zalévané měkkou vodou. Pěstování je vždy o celkové souhře podmínek a poskytnuté péče, nikoliv o jednom jediném parametru.

Pokud máte tvrdou vodu, ale nepozorujete na svých fialkách žádné negativní projevy, tak se tvrdostí vody vůbec nezabývejte. Nemá smysl opravovat něco, co není rozbité. Pouze v případě, že vám rostliny i přes veškerou péči, kvalitní substrát a vynikající světelné podmínky neprospívají, bude vhodné zaměřit se na zdroj vody. Tvrdou vodu lze ředit dešťovkou či vodou z reverzní osmózy.

Reverzní osmóza

Reverzní osmóza je speciální technologie filtrace vody, která se napojuje na vodovodní řád a odstraňuje z vody především chlor, těžké kovy, minerální soli a jiné chemické látky ohrožující přecitlivělé osádky akvárií nebo špičkové pěstování rostlin. Pomocí reverzní osmózy můžete vyřešit problém s příliš tvrdou vodou nebo vysokou mírou chlorace. Voda z kvalitní reverzní osmózy je takřka chemicky čistá, mírně kyselá, velmi měkká, prostá minerálů a jakýchkoliv živin. V této podobě je naprosto nevhodná k pití či zalévání rostlin, protože neobsahuje žádné prospěšné látky. Nicméně pro velmi zkušené pěstitele to může být výhodou, neboť mohou dávkovat hnojiva a minerály (zejména tolikrát zmiňovaný vápník a hořčík) přesně na míru konkrétním druhům rostlin. Druhou možností je smíchat vodu z RO s kohoutkovou vodou, čímž dojde ke zpětné mineralizaci a není potřeba dokupovat CalMag. V našich končinách se využití reverzní osmózy pro fialky zatím příliš nerozšířilo, což je podle mne dáno jednak dostačující kvalitou pitné vody (samozřejmě až na nějaké lokální výjimky) a jednak tím, že českou základnu tvoří převážně hobby pěstitelé s malým množstvím sbírkových rostlin, u nichž nepotřebujeme dosáhnout extrémních výnosů.