Africké fialky

Pěstování afrických fialek

Stanoviště pro africké fialky

Tajemství úspěšného pěstování pokojových rostlin spočívá především ve znalosti podmínek, jaké panují na jejich přirozeném stanovišti. Co květina, to jiné nároky na pěstování. Jedna potřebuje ke svému zdárnému růstu velkou dávku slunečního svitu, druhá se ukrývá před ostrým sluncem ve stínu lesního porostu. Jedna si libuje v suché kamenité půdě, druhá ocení humózní půdu bohatou na vláhu a živiny. Čím lépe zvládnete napodobit přírodní podmínky daného druhu, tím krásnější rostliny budou zdobit vaši domácnost.

Původní druhy saintpaulií rostoucí na svislých krasových útvarech Amboni Caves v Tanzanii. © Patrick Blanc.

Přírodní stanoviště saintpaulií

Domovem původních druhů saintpaulií jsou dva přímořské státy na východním pobřeží střední Afriky - Tanzanie a Keňa. Ve zdejších savanách, kde se pasou žirafy a zebry, byste však tyto vytrvalé byliny hledali marně.

Většina botanických druhů se vyskytuje v horských a podhorských lesích pohoří Eastern Arc, což je starý a poměrně rozsáhlý řetězec hor začínající v Taita Hills v jižní Keni a končící v pohoří Udzungwa v Tanzanii. Nemálo druhů roste i v nížinných lesích v okolí pobřežních měst Tanga, Pangani a Mombasa. Saintpaulie patří mezi endemické organismy. To znamená, že rostou pouze ve zmíněných lokalitách a nikde jinde na světě je již nenajdete.

Téměř všechny druhy saintpaulií vegetují na vlhkých a stinných místech tropického deštného lesa. Obvykle rostou na mechem pokrytých skalních výchozech a v úzkých skalních štěrbinách vyplněných jen slabou vrstvou listového humusu. Hojně rostou podél příkrých břehů potoků a vodopádů, kde jsou skrápěny osvěžujícími kapkami čerstvé vody. V sezoně intenzivních dešťů je většina druhů vystavena bohatému přísunu vody a vysoké vzdušné vlhkosti, přičemž složení půdy zaručuje volný průtok vody a eliminuje nebezpečí vzniku hniloby kořenů. V tzv. suché sezóně čerpají rostliny vláhu z vysoké vzdušné vlhkosti.

Orientace oken, osvětlení

Africké fialky nemají zvláštní požadavky na stanoviště. Ve své domovině rostly v deštných pralesích přistíněné korunami stromů. K tomu, aby dobře prospívaly a kvetly i v domácnostech, potřebují dostatek světla, nikoliv však celodenní pobyt na slunci. V našich zeměpisných šířkách je ideální východní okno s ranními slunečnými paprsky, nebo okno severní, pokud ovšem není stíněné okolními budovami či stromy. Jižní a západní okna lze využít také, ale rostliny je vhodné chránit žaluziemi před slunečním úpalem. Fialky umístěné na nedostatečně osvětleném stanovišti rostou pomalu, zřídka kvetou, naklánějí se za světlem, listy jsou bledé a předčasně odumírají. Při nedostatku místa na oknech lze fialky pěstovat v regálech pod umělým osvětlením.

Intenzitu osvětlení je vždy potřeba posoudit individuálně. Záleží nejen na orientaci oken, ale také na jejich rozměrech, úhlu dopadu světla, síle okenního skla apod. Ani jižní okna nemusí poskytovat rostlinám dostatek světla, jsou-li příliš malá (např. v roubence) nebo zcela zakrytá okolní vegetací.

Teplota vzduchu

Optimálního růstu a vybarvení květů dosahuje většina kultivarů při běžných pokojových teplotách v rozmezí 20-24°C. Bez problémů zvládá většina fialek teploty mezi 18-27°C. Mírný pokles teplot v nočních hodinách rostlinám neublíží, ale výrazné kolísání denních a nočních teplot může podpořit rozvoj padlí. Nebezpečné mohou být pro fialky trvale nízké teploty. Při teplotách okolo 15°C zpomalují růst, při kritické hranici 10°C pozvolna hynou. Pozor je potřeba dávat i na vysoké letní teploty. Zatímco uprostřed místnosti naměříme „jen“ okolo 26°C, na osluněném parapetu blízko okenního skla se může teplota vyšplhat i vysoko nad 30°C. Takové teploty ve spojení s vysokou vlhkostí substrátu mohou vést až k uvaření rostliny. Mrazivý vzduch, který trvale proudí přes mikroventilaci oken, způsobuje nevzhledné skvrnitosti listů i jejich následné vodnatění. Suchý vzduch ze sálajících radiátorů může být příčinou usychání špiček listů, případně měknutí celých listů, což svádí pěstitele k vydatnějšímu zalévání. V mokrém substrátu pak nezřídka dochází k hnilobám kořenů.