Africké fialky

Typologie afrických fialek

Velikosti a růstové formy afrických fialek

Většina kultivarů tvoří přízemní růžici. Snahou pěstitelů je udržovat kulatý tvar růžice s jedním růstovým vrcholem a pravidelně poskládanými listy ve dvou a více řadách. Nesázíme více rostlin do jednoho květináče, fialky ocení volný prostor, jedině tak mohou naplno rozvinout svůj potenciál a krásu. Kromě kultivarů tvořících přízemní růžici existují ještě převislé odrůdy, tzv. trailery, které mají bohatě větvený habitus zděděný od původních druhů saintpaulií.

Fialky tvořící jednu přízemní růžici

Africké fialky tvořící jednu přízemní růžici můžeme podle průměru rozdělit do čtyř kategorií. Kultivary, které znáte z běžných květinářství, patří do kategorie standard a při dobrých pěstebních podmínkách dosahují průměru růžice od 20 do 40 cm. Stále oblíbenější jsou mezi pěstiteli miniatury a polominiatury, dosahující maximální velikosti 20 cm. Obří kultivary, large, jsou spíše ojedinělé a pěstiteli nepříliš vyhledávané. Kategorii stanovuje šlechtitel po dlouhém prověřování vlastností své rostliny a povinně ji udává při registraci kultivaru. Určitě nemůžete kategorii sami odhadovat podle toho, jak vám fialka roste doma. Je-li například váš standard o něco drobnější vlivem pěstebních podmínek, nemůžete ho označit jako miniaturu.

  • Miniatura

    Průměr růžice od 6 do 15 cm

  • Polominiatura

    Průměr růžice od 15 do 20 cm

  • Standard

    Průměr růžice od 20 do 40 cm

  • Velká

    Průměr růžice od 40 cm

Mikrominiatury

Kromě oficiálních kategorií existuje ještě jedna neoficiální kategorie, mikrominiatura. Lístky této extrémně malé miniatury měří do délky jen 0,6 – 1,3 cm a průměr celé růžice většinou nepřesahuje 6 cm. Pěstujeme je v květináčích o průměru 4-5 cm. Mezi první a dosud nejznámější zástupce patří Teeny Bopper a Pip Squeak amerického šlechtitele Lyndona Lyona z přelomu 70. a 80. let 20. století.

Historická vsuvka

Historický vývoj miniaturních kultivarů nebyl dosud řádně objasněn. Mezi přírodními druhy fialek existuje několik druhů malého vzrůstu, které snad mohly v minulosti posloužit jako zdroj genetického materiálu. Nejpravděpodobnějším kandidátem na praotce miniaturních fialek je S. shumensis. Často citovaná S. pusilla předchůdcem dnešních miniatur zcela jistě není, poněvadž se nikdy nenacházela ve volných sbírkách.

Převislé a plazivé fialky, tzv. trailery

Druhým typem růstové formy jsou trailery, které mají svůj původ v přírodních botanických druzích. Rozlišujeme dva typy trailerů. Převislé trailery produkují dlouhé výhonky s velkým množstvím rozetek. Rostou kaskádovitě dolů přes okraje květináče, proto se skvěle hodí do závěsných nádob. Jinou variantou jsou trailery keříčkovité (v angličtině označované jako semi-trailer), které mají kratší stonky a vytvářejí kompaktní keříky. Dobře vypadají v mělkých nádobách. Opět platí zásada, že růstový typ (zda se jedná o růžici nebo trailer) určuje šlechtitel na základě znalostí své rostliny. To znamená, že ne každá fialka, která doma vytvoří odnože, může být pěstitelem označena jako trailer.

  • Mikrominiatura

    Délka listu od 6 do 13 mm

  • Miniatura

    Délka listu od 13 do 25 mm

  • Polominiatura

    Délka listu od 25 do 38 mm

  • Standard

    Délka listu od 38 do 50 mm

Dělení trailerů podle velikosti

Trailery dělíme dle velikosti na standardy, polominiatury, miniatury a mikrominiatury. Standardů je poměrně málo, většina kultivarů dosahuje miniaturní a polominiaturní velikosti. Na rozdíl od běžných fialek však neměříme průměr růžice, nýbrž délku listové čepele. Pokud má rostlina vhodné podmínky, může být její celková velikost neomezená.

Historické okénko

Počátky šlechtění trailerů

Mezi první šlechtitele trailerů patřil Frank Tinari z Pensylvánie, který na konci 40. let 20. století provedl experimentální křížení mezi kultivarem Sailor Girl a botanickým plazivým druhem S. grotei. Ze stovek semenáčků byl pro budoucí šlechtění vybrán jen jeden kultivar, který byl pojmenován Tinari’s Wild Girl. Měl jednoduché světle modré květy a listy typu girl. Ačkoliv vytvářel boční výhonky, typický bohatě větvený trailer to ještě nebyl. Teprve zpětným křížením Tinari’s Wild Girl se S. grotei byl posílen růstový typ a vznikly převislé kultivary s většími květy a zajímavější škálou barev. V roce 1954 registroval Tinari prvních šest trailerů u společnosti AVSA a prezentoval je také ve svém nabídkovém katalogu.

Ve stejném roce je představil na AVSA National Convention v St. Louis a očekával patřičný ohlas návštěvníků. K prezentaci svých výjimečných kultivarů si ale nemohl vybrat horší příležitost. V popředí zájmu návštěvníků se toho dne ocitly fialky s dosud nevídanými plnými růžovými květy, které na výstavě poprvé představil Lyndon Lyon. Tinariho trailery míjeli návštěvníci bez povšimnutí. Zklamaný Tinari přerušil po výstavě svou práci a vytyčil si jiné šlechtitelské cíle. Nakonec to byl právě Lyndon Lyon, kdo vzbudil u pěstitelů zájem o trailery. Svůj šlechtitelský program zahájil v roce 1966 křížením běžných kultivarů s botanickým druhem S. grotei. V pozdějších letech využíval ke šlechtění miniaturních trailerů také druh S. magungensis var. minima. Mezi jeho nejznámější trailery patří Pixie Blue, registrovaný v roce 1974. V roce 1978 registroval Lyndonův přítel Harold Reinhardt první panašované trailery. Jednalo se o Blue Star Lou a Pink Star Lou.