Roztočík jahodníkový

Od známé jsem před lety dostala fialku, která po několika měsících začala vykazovat nepatrné poruchy v růstu. Laik by si změny zřejmě nevšiml, ale já své rostliny dobře znám, a tak jsem fialku pro jistotu přesunula do izolace. Sousední rostliny se zdály být v naprostém pořádku, proto jsem změnu přičítala spíše jen pěstební chybě nebo reakci na změnu podmínek. V té době jiná moje známá v Německu, mimochodem zkušená pěstitelka se stovkami rostlin ve sbírce, sváděla marný boj s roztočíkem. Vyzkoušela tehdy všechny možné postřiky, horké lázně a homeopatii, ale nic nepomáhalo. Nákaza se v pravidelných cyklech, po zdánlivém vyléčení rostlin, vracela.

Sledovala jsem její blog a začaly ve mne hlodat pochybnosti – co když je moje rostlina také napadena roztočíkem? Obstarala jsem si kapesní mikroskop a zběžně fialku prohlédla. Až na pár neškodných půdních roztočů, chvostoskoků a smutnic, které lze ostatně spatřit i pouhým okem, jsem žádné stopy po roztočíkovi nenašla. Ulevilo se mi.

Zdravotní stav darované fialky se nelepšil, a tak jsem o pár týdnů později opět vytáhla mikroskop. Tentokrát jsem byla pečlivější, po nezvaných hostech jsem pátrala dobrých 15 minut, ale na listech jsem nic nenašla. Když už jsem to chtěla s pocitem úlevy vzdát, padl můj zrak na miniaturní rezavé soudečky, které se líně pohybovaly především na spodní straně řapíků a v oblasti jejich napojení na krček rostliny. Do té doby jsem myslela, že roztočíka musím hledat pouze na spodní straně listů nebo v srdíčku, jak praví „odborná“ literatura. Díky tomuto zjištění jsem pozměnila svou taktiku při hledání nepřítele a začala prohlížet řapíky i na ostatních rostlinách, které přišly s nakaženou do styku. Bohužel jsem nacházela další napadené rostliny. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože moje fialky byly v luxusním stavu, na první pohled nevykazovaly jediný příznak nákazy.

Po prvotním šoku a zvažování, co si s nákazou počít, jsem se rozhodla vyhlásit nepříteli válku. Žádný pěstitel se nechce vzdát bez boje, každý věří, že roztočíka porazí. A protože moje rostliny byly teprve v počátečním stadiu nemoci, neměla jsem důvod pochybovat o úspěchu. Navzdory všem doporučením, abych celou sbírku zlikvidovala, jsem namíchala Vertimec, odnesla všechny rostliny do vany a ze všech stran je důkladně postříkala. Tento proces jsem zopakovala v týdenních intervalech ještě dvakrát a nakonec jsem všechny rostliny přesadila. Brzy začaly krásně růst. Jaké bylo moje překvapení, když jsem o několik týdnů později našla při kontrole mikroskopem nové jedince! Tento nezdar mi přinesl první poučení: pouhé postříkání rostlin se míjí účinkem, protože roztočík zaleze hluboko mezi listy, kam se postřik nedostane, a tak vždy nějaký jedinec přežije.

Zahájila jsem druhý útok. Z Německa jsem si nechala za drahé peníze poslat Forbid, který měl údajně zlikvidovat i vajíčka a patřil mezi špičku na trhu. Fialkám jsem odřezala kořeny, abych je mohla v postřiku vykoupat a neznečistila listy vyplaveným substrátem. Forbid jsem namíchala  silnější, než bylo uvedeno v návodu a rostliny v něm několik minut máčela. O týden později jsem provedla druhou koupel ve Vertimecu a v třetím týdnu jsem léčbu zakončila Forbidem. Zběžná prohlídka mikroskopem žádné škůdce neodhalila a tak jsem radostně sázela rostliny do čerstvého substrátu. Několik měsíců byl klid. Klid před bouří.

Při jedné z namátkových kontrol jsem toho neřáda objevila znovu. Byla zrovna zima, z přírody jsem ho tedy přinést nemohla. To znamenalo jediné: ani trojí máčení v akaricidu nezabralo a některé vajíčko asi přežilo v záhybech listů. Rezignovala jsem na nákup dalších postřiků, do kterých jsem zbytečně investovala více než tisíc korun, a rozhodla se vyzkoušet teplou lázeň. Podle několika laboratorních testů hyne roztočík při teplotě vody mezi 43-53°C. Do vany jsem tedy napustila vodu o teplotě 48°C (v domnění, že co snesou listy jahodníku při testech, musí snést i fialka), ponořila do ní postupně všechny rostliny a nechala je v předepsaném čase máčet. Roztočíka jsem se nezbavila, zato spousty rostlin ano. Jednoduše jsem je uvařila. V této fázi, necelý rok od objevení nákazy, jsem se konečně odhodlala k tomu, co jsem měla udělat na začátku: vyházela jsem všechny fialky kromě vzácných chimér a botanických druhů, které bych později těžko sháněla. Většina rostlin byla stejně po všech těch procedurách zdevastovaná a mně už docházely síly.

Zbylé fialky se po čase zmátořily a začaly pěkně růst. Pravidelně jsem je kontrolovala mikroskopem a zdály se být v pořádku. Až jednou… co vám budu povídat, byl tam zase! Nekonala se žádná invaze, na rostlinách nebylo jako obvykle nic znát, ale i dva tři přeživší kousky mohly v budoucnu ohrozit celou moji sbírku. Už ani nevím, kolik dalších koupelí ve Vertimecu, Forbidu a Floramitu jsem vyzkoušela. Vinou chemických postřiků jsem přišla o několik chimér i botanických druhů. Nakonec jsem se v naprostém zoufalství rozhodla vyzkoušet přípravek Neudosan, který je sice primárně určen proti mšicím a molicím, ale vykazuje také dobrý akaricidní účinek proti sviluškám. Ohledně účinnosti na roztočíka jsem se nedočetla nic, ale v daném okamžiku mi to bylo jedno.

Neudosan je kontaktní přípravek, proto jsem přistoupila k drastickému zeštíhlení rostlin. Odřezala jsem veškeré kořeny i srdíčka a odlámala přebytečné listy, aby se roztoč neměl kam schovat. Tahle torza fialek, tvořená sotva pěti listy, jsem pak v týdenních intervalech máčela v Neudosanu. A zdá se, že jsem skrytého nepřítele porazila. Neudosan zabral výborně, žádná z kontrolních prohlídek prozatím nové roztoče neodhalila. Jako prevenci proti novému zavlečení škůdce z venkovního prostředí používám nyní výluhy z vratiče a pelyňku, které mají na roztoče repelentní účinek. Občas rostliny postříkám nimbovým olejem a přípravkem NeemAzal, které působí jako antikoncepce a rovněž snižují u škůdců chuť k jídlu. Dohled nad zdravím rostlin mají také draví roztoči. V případě opakované nákazy by neměla být sbírka fatálně ohrožena.