Knotové zavlažování

Metoda knotové závlahy je ve fialkářské komunitě po celém světě velmi rozšířená. Nejčastějším důvodem je podle pěstitelů velký počet sbírkových rostlin při současném nedostatku času na pravidelnou péči a zálivku. Někdy je instalace knotů vnímána pěstiteli jako pomyslný vyšší level, může navodit pocit „odbornosti“, zatímco na tradiční „zalévače“ se pohlíží jako na amatéry. Pak je zde i nemalé procento pěstitelů, kteří nemají žádné reálné odůvodnění pro pěstování na knotech, ale metodu používají, protože to tak „dělají ostatní“. Přechod na knoty však příliš nedoporučuji začátečníkům, kteří se s africkými fialkami teprve seznamují. Na první pohled se může zdát, že tato metoda přináší pouze samé výhody, což umocňují fotografie bohatě kvetoucích výpěstků na sociálních sítích. Jenže pěstování na knotech není zcela bezúdržbové, za krásnými rostlinami se skrývá mnoho jiné tvrdé práce, která není vidět. Je dobré mít s pěstováním fialek alespoň základní zkušenosti, abyste dokázali včas rozpoznat a odstranit případné potíže. Jinak můžete o prvních pár kousků přijít.

Jak už jsem se zmínila výše, já knoty nepoužívám, protože nemám pocit, že by mi šetřily čas. Kdo je na fialkách závislý, ten stejně několikrát denně obchází police a netrpělivě okukuje, zda se již neotevřelo nějaké poupě nebo zda se list nevytáhl o další nanometr. Pokud už tedy trávím čas kocháním se květin, případně monitoringem škůdců, pak nemám problém crpnout do květináčku i trošku vody. Konvičku mám při obchůzce neustále při ruce. Přestože jsem pracovně velmi vytížená, zvládám obstarat sbírku čítající několik set kultivarů a až tisícovku sazeniček. Při tradiční zálivce nemusím trávit víkendy vymýváním stovek zásobníků a šetřím spotřebu substrátu. Mohu používat výživnější zemní směs s vyšším podílem organické hmoty (kompostu), která spolu s organickým hnojivem podporuje bohatý mikrobiální život v půdě. Nedochází k přehnojení a fatálním výkyvům v pH zeminy, nemusím nic měřit, rostliny mi připadají zdravější a odolnější. Propustnost substrátu a četnost zálivky mohu přizpůsobit ročnímu období, rostliny mohu kdykoliv osprchovat a v případě potřeby lze propláchnout i substrát. Bez knotů zvládám pěstovat také miniatury, protože je na rozdíl od většiny pěstitelů nedržím v příliš malých květináčích (4-5 cm), ale zpravidla je sázím do květináčů o průměru 7 cm, v nichž se vláha udrží mnohem déle.

Hlavním důvodem, proč nepoužívám knoty, je však můj vnitřní postoj k samotné metodě – připadá mi zkrátka nepřirozená. Většina původních druhů saintpaulií roste ve volné přírodě jako petrofyty (na skalách a ve skalních štěrbinách ve stínu deštných pralesů), jsou tedy závislé na srážkách, které je zavlažují výhradně shora. V období sucha a méně intenzivních srážek přežívají díky extrémně vysoké vzdušné vlhkosti. Nemají možnost čerpat vodu z hlubších vrstev půdy, jako to známe u běžných zahradních rostlin. Na přirozených stanovištích saintpaulií stéká srážková voda po skalních převisech, přináší s sebou nezbytné množství živin a zároveň kořeny šetrně omývá. Jinými slovy dochází k neustálému proudění „živného roztoku“, což je v protikladu s principem knotové závlahy, kde voda spíše stagnuje. Vím, že tento argument u 99,9 % pěstitelů neobstojí, pro mě – jako vášnivého milovníka botanických druhů a konzervativních metod – je však pomyslnou psychologickou bariérou.