Typologie afrických fialek

Přírodní druhy saintpaulií

Africké fialky patří mezi komerčně nejprodávanější pokojové květiny na světě. Zahradnické podniky každoročně vypěstují desítky milionů sazenic, které jsou nabízeny snad v každém květinářství. O to větším paradoxem je, že původní druhy saintpaulií, jejichž postupným křížením a mutacemi vznikly dnešní rozmanité kultivary, jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí. Pojďme se blíže seznámit s těmito okouzlujícími květinami, poznat jejich přírodní stanoviště a nahlédnout do vývoje taxonomického systému.

Geografické rozšíření saintpaulií

Druh ionanthus rostoucí na svislých krasových útvarech jeskyní Amboni Caves v regionu Tanga v Tanzanii.
© Patrick Blanc.

Druh ionanthus subsp. grotei rostoucí na strmých mechovitých skalách Emau Hill v přírodní rezervaci Amani, Východní Usambara.
© Patrick Blanc.

Blíže neurčený taxon saintpaulie rostoucí v mlžném lese v Národním parku Udzungwa Mountains.
© Andrew Evans, National Geographic.

Domovem původních druhů afrických fialek, saintpaulií, jsou dva přímořské státy na východním pobřeží střední Afriky: Tanzanie a Keňa. V tamních savanách, kde se pasou žirafy a zebry, byste však tyto vytrvalé byliny hledali marně. Většina druhů roste v horských a podhorských lesích rozsáhlého pásma hor zvaného Eastern Arc (Východní oblouk), táhnoucího se od vrchoviny Taita Hills v jižní Keni až po pohoří Udzungwa v jihovýchodní Tanzanii. Součástí Východního oblouku jsou mimo jiné pohoří Nguru, Uluguru a Usambara, kde byla zaznamenána největší druhová diverzita saintpaulií. Nemálo druhů roste také v nížinných lesích okolo pobřežních měst Tanga, Pangani a Mombasa.

Saintpaulie patří mezi endemické organismy. Vyskytují se jen na malém území východní Afriky a v žádné jiné části světa je již nenajdeme. I v omezeném areálu svého rozšíření rostou v malých izolovaných koloniích, které zpravidla zaujímají plochu menší než 100 m2.

Saintpaulie se přirozeně vyskytují na stinných místech lesa. Zpravidla rostou ve slabé vrstvě humusu jako přízemní bylinné patro nebo na mechem porostlých strmých útesech v blízkosti řek, potoků a vodopádů. Byly pozorovány také na rozkládajících se kmenech stromů a dokonce i jako epifyty rostoucí na živých dřevinách (Encephalartos sp. a Pandanus sp.). Většina druhů roste na kyselých granitových nebo rulových skalách s pH do 4,8. Taxony z pobřežních oblastí rostou převážně na vápencových horninách s pH až 7,3.

GEOGRAFICKÉ ROZŠÍŘENÍ SAINTPAULIÍ

Usambara a pobřežní rovina naproti Zanzibaru a v okolí Tangy: confusa, difficilis, diplotrichus, grotei, grandifolius, intermedia, ionanthus, magungensis, magungensis var. minima, magungensis var. occidentalis, orbicularis, orbicularis var. purpurea, Pangani Falls, pendulus, Sigi Falls, shumensis, tongwensis, velutinus. Nguru: brevipilosus, nitidus, goetzeanus, shumensis. Ukaguru: afroviola. Uluguru: afroviola, confusa, difficilis, diplotrichus, grotei, goetzeanus, grandifolius, inconspicuus, intermedia, ionanthus, magungensis, magungensis var. minima, magungensis var. occidentalis, orbicularis, orbicularis var. purpurea, pendulus, tongwensis, ulugurensis, velutinus, watkinsii. Udzungwa: afroviola, confusa, difficilis, diplotrichus, grotei, grandifolius, intermedia, ionanthus, magungensis, magungensis var. minima, magungensis var. occidentalis, orbicularis, orbicularis var. purpurea, pendulus, tongwensis, velutinus. Pobřežní rovina v okolí Mombasy: rupicolus. Taita Hills: teitensis.

Klimatické podmínky

Okolí řeky Sigi ve Východní Usambaře je domovem druhu ionanthus a jeho klonu známého pod názvem Sigi Falls.
© www.tanzaniatourism.com.

Přirozený biotop v tanzanských lesích. Zdejší klima významně ovlivňuje Indický oceán.
© Steffen Brøgger-Jensen.

V přírodních lokalitách saintpaulií vládne subtropické až tropické klima, které je vlivem blízkosti Indického oceánu poměrně vlhké a bohaté na srážky. Pro pohoří Východního oblouku (Eastern Arc) je typické, že více srážek spadne na východních svazích obrácených k oceánu, než na západních, které se nacházejí ve srážkovém stínu. Pro mnohé oblasti je charakteristické střídání období dešťů a období sucha.

Podíváme-li se na průměrné hodnoty v Přírodní lesní rezervaci Amani ve Východní Usambaře, odkud pochází předek moderních kultivarů ionanthus i mnohé jeho poddruhy, pak nejméně příznivým obdobím pro saintpaulie jsou měsíce leden a únor, patřící do tzv. horké suché sezóny. Obloha je po většinu dne slunečná a denní teploty se mohou vyšplhat až k 32 °C. V polovině března přichází hlavní sezóna dešťů. Zejména v dubnu a květnu jsou odpolední přeháňky či přívalové deště na denním pořádku a po celou dobu panuje dusno s vlhkostí vzduchu 75-90 %. Denní teploty se pohybují okolo příjemných 26-29 °C, v noci mohou klesat pod 20 °C. V červnu vydatné lijáky ustávají a od července do září nastává nejchladnější (pro saintpaulie však nejpříznivější) období roku s teplotami mezi 24-26 °C a nočním poklesem na 18 °C. Měsíce říjen, listopad a prosinec náleží do sezóny krátkých dešťů. Pršet může každý den, ale oproti hlavní sezóně jsou srážky slabší a méně předvídatelné. Teploty zvolna narůstají, ty denní mohou atakovat hranici 29 °C. Amani je nejvlhčí ze všech lesních bloků Východní Usambary, obvykle zde ročně spadne 2000 mm srážek (roční úhrn srážek na více než 60 % území České republiky je 600-800 mm). V dubnu a květnu naprší i přes 300 mm měsíčně, v říjnu až prosinci se měsíční úhrny pohybují okolo 150 mm. Srážky jsou i přes výraznou sezónnost poměrně dobře rozloženy a dlouhodobé průměry v Amani ukazují, že ani v nejsušších měsících zde nespadne méně než 100 mm (na většině území ČR naprší v suchých měsících jen 10-30 mm srážek).

Podobný charakter počasí se dvěma obdobími dešťů od března do května a od října do prosince vládne také v pohoří Uluguru. Na jeho západních svazích ve srážkovém stínu naprší ročně okolo 800-2000 mm srážek, na hřebeni a ve vyšších nadmořských výškách až 3000 mm. Průměrný roční úhrn srážek na východní straně obrácené k oceánu činí přibližně 2400-3000 mm a období sucha zde takřka nejsou. Vegetaci tvoří vlhké nížinné, podhorské a horské lesy. Pohoří Nguru je tvořeno nížinnými vlhkými i suchými lesy přecházejícími do horských deštných lesů. Většina srážek spadne v období dešťů od listopadu do května, ale ve vyšších polohách se mlhy a slabé deště vyskytují i v období sucha. Na jižních a východních svazích se roční úhrn srážek pohybuje v závislosti na nadmořské výšce okolo 2100-4000 mm. Na sušších severních a západních svazích naprší přibližně 1000-2000 mm. Průměrné roční teploty kolísají s nadmořskou výškou od 24 ˚C do 12 ˚C. V červenci a srpnu mohou teploty ve vysokých polohách klesnout téměř k nule. V národním parku Udzungwa Mountains panuje tropické podnebí se dvěma ročními obdobími: obdobím dešťů a obdobím sucha. Období kratších dešťů trvá od listopadu do února a od března do května pokračuje období silných dešťů s vysokou vlhkostí a občasnými bouřkami. Období sucha, které trvá od června do října, se vyznačuje suchým a slunečným počasím s nižšími teplotami. Roční úhrn srážek může zejména na východě přesáhnout 2000 mm, zatímco na západě dosahuje pouze 600 mm.

Něžné krásky na pokraji vyhynutí

Smutný pohled na západní část pohoří Usambara v roce 1997.
© Charlotte Lindqvist.

Druh ionanthus subsp. rupicolus preferuje štěrbiny vápencových výchozů a je zastoupen jen několika populacemi přežívajícími v keňském okrese Kilifi.
© Dr. Cornelius Kyalo.

Horské pásmo Eastern Arc je zařazeno mezi nejohroženější ekosystémy na světě. Deštné lesy, domov mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů, mizí v důsledku bezohledné lidské činnosti, spočívající zejména v těžbě dřeva a přeměně lesních oblastí na zemědělskou půdu potřebnou k uživení rostoucího počtu obyvatel.

K nejvíce postiženým patří pohoří Usambara a nížinná oblast okolo Tangy, kde bylo v průběhu 20. století zakládáno velké množství kávových a posléze čajových plantáží. Ve velkém se pěstoval kardamom, sisal, kaučuk i exotické dřeviny. Těžební společnosti kontrolované zahraničními vládami drancovaly lesní porosty a budovaly zde podniky na zpracování dřeva. Odhaduje se, že již bylo vykáceno přibližně 70 % původního porostu. Kácení lesů a vypalování vymýcených oblastí vedlo ke změnám klimatu, vysychání krajiny, erozi půdy a ztrátě biodiverzity. V letech 2003 a 2004 bylo pohoří Usambara postiženo také aktivitou zlatokopů, kteří hloubili potoky v lesních rezervacích a způsobili rozsáhlé škody na vodních systémech a vegetaci.

V závěru 20. století si tanzanská vláda i světové organizace čím dál více uvědomovaly, že pohoří Usambara je z hlediska biologické rozmanitosti velmi cenné a začala vynakládat úsilí na zajištění jeho ochrany. V roce 1997 byla v Tanzanii vyhlášena první přírodní rezervace známá jako Amani Nature Reserve. Rezervace Amani, sestavená z šesti různých lesních rezervací, je s přibližnou rozlohou 8380 ha největším chráněným územím ve východní části pohoří Usambara. Bohužel nedostatek finančních prostředků na správu lesních rezervací umožňuje nadále (byť v menší míře) pokračovat v nelegálních činnostech.

Saintpaulie jsou kriticky závislé na korunách stromů, které je chrání před horkým tropickým sluncem. Jsou-li tyto stromy vykáceny, saintpaulie usychají a hynou.

V současné době nemáme mnoho informací o stavu saintpaulií v pohořích Uluguru a Nguru. Víme však, že kvůli svému omezenému rozšíření, degradaci stanovišť (zemědělské zásahy, kácení lesů, plánovaná těžba vápence) jsou značně ohroženy dva keňské endemické poddruhy teitensis a rupicolus. Např. jedna populace teitensis přežívá na ploše lesa menší než 2,5 km2. Keňský botanik Dr. Cornelius Kyalo dodává, že ještě v roce 2015 byla populace poddruhu rupicolus poměrně běžná, dnes však není snadné spatřit jediného zástupce.

Specifika rozmnožování

Hustá populace druhu ionanthus subsp. grotei pokrývá vertikální útes v přírodní rezervaci Amani.
© Patrick Blanc.

Na skalních útesech se zralá semena šíří většinou gravitací a tedy jen na relativně krátké vzdálenosti.
© Patrick Blanc.

Saintpaulie se ve volné přírodě rozmnožují semeny (generativně) a dělením částí rostlin (vegetativně). Vegetativní růst je důležitým způsobem rozmnožování zejména u silně plazivých taxonů, kterými jsou například grotei, magungensis či pendulus. Z uzlin na dlouhých stoncích vyrůstá nespočet výhonků, které si utvářejí vlastní kořenový systém a jsou do jisté míry nezávislé na mateční rostlině. Druhy s růžicovým tvarem, jako například shumensis, difficilis, diplotrichus či grandifolius, se rozmnožují převážně semeny.

Květy saintpaulií jsou uzpůsobeny k opylování včelami. Nemají žádnou znatelnou vůni, opylovače přitahují jen sytě žlutou barvou prašníků kontrastující s modrými okvětními lístky. Květy neprodukují nektar, včely jsou odměňovány jen pylem.

O přirozených opylovačích saintpaulií nemáme mnoho informací. Jedinou potvrzenou studií je výzkum keňského entomologa Dina J. Martinse z roku 2008, který se domnívá, že opylování některých druhů saintpaulií je závislé výhradně na divokých včelách z rodu Amegilla. Poněvadž prašníky bývají na vrcholu srostlé, uvolňují včely pyl pomocí bzučivého opylování. Včela přistane na květu tak, že se nohama zachytí okvětních lístků a prašníku. Během tohoto kontaktu drží část květu v čelistech a kmitá křídelními svaly. Tím se vysokofrekvenční vibrace přenášejí na květ a z prašníků se uvolňuje pyl. Zároveň včela provádí na květu krouživé pohyby, které napomáhají tomu, aby na chloupcích jejího těla ulpělo více pylu. Celý proces trvá pouze 1-3 sekundy a lze při něm slyšet krátké impulsy bzučivého zvuku. Poté, co včela ve vzduchu sčeše pyl do svých pylových košíčků, sedá na další květ nebo odnáší pyl do hnízda.

S klesajícím počtem rostlin, jejichž pylem či nektarem se včely z rodu Amegilla živí, ubývá i včel, což snižuje šanci na opylení saintpaulií a jejich rozmnožování.

Po úspěšném opylení následuje zrání semen. Saintpaulie mají velmi dlouhou dobu zrání, která je zcela neúměrná velikosti plodu a semen. Předpokládá se, že 4 až 6 měsíců potřebných k dozrání je vázáno na roční období rostlin v jejich stanovištích. Květy se vytvářejí v období dešťů a semena dozrávají v období sucha. Když se za několik měsíců vrátí období dešťů, semena se vysypou a mohou začít ve vlhku klíčit. Dosavadní poznatky naznačují, že šíření semen na velké vzdálenosti pomocí větru je nepravděpodobné. Saintpaulie jsou podrostovými bylinami a rostou v místech chráněných před větrem. Semena jsou sice malá, ale ne prachovitá, a tak se zpravidla šíří pomocí gravitace jen do blízkého okolí.

Z afrického pralesa
do evropských domácností

Baron Walter von Saint Paul-Illaire, objevitel saintpaulií pro světový trh.

Světově uznávaný zahradník Hermann Wendland, autor prvního vědeckého popisu saintpaulií.

Africké fialky byly pro svět objeveny na sklonku 19. století. První zaznamenaný pokus o doručení rostlin do Evropy učinil v roce 1884 sir John Kirk (1832-1922), skotský přírodovědec a generální konzul v Zanzibaru. Rostliny nalezené v blíže neurčené pobřežní oblasti naproti Zanzibaru adresoval Královským botanickým zahradám v Kew, ale v důsledku dlouhé a náročné přepravy byl jejich stav natolik špatný, že nemohly být řádně popsány a tedy ani uznány jako nový rostlinný druh. Podobná situace se opakovala i v roce 1887, kdy byly do Britského muzea v Londýně zaslány rostliny nalezené v jihovýchodní Keni.

Za oficiálního objevitele saintpaulií je tak považován baron Walter von Saint Paul-Illaire (1860-1940), německý koloniální úředník ve východní Africe, kterému se v roce 1892 podařilo doručit životaschopné vzorky do Německa svému otci Ulrichovi, prezidentovi Německé dendrologické společnosti. Je vysoce pravděpodobné, že namísto živých rostlin poslal baron do Německa suché herbářové položky se zralými semeníky. Otec vypěstoval ze semen rostliny a poskytl je Hermannu Wendlandovi (1825-1903), řediteli Královských zahrad v hannoverském Herrenhausenu, který je v dubnu roku 1893 představil na Mezinárodní zahradnické výstavě v belgickém Gentu. Neznámé květiny, prezentované pod názvem Usambara Veilchen nebo Usambara Violet (Usambarská fialka), si tehdy získaly srdce všech návštěvníků.

Hermann Wendland novou rostlinu poprvé popsal v roce 1893 v německém časopise Gartenflora a také v odborném časopise pro komerční pěstitele Möllers Deutsche Gärtner-Zeitung. Nazval ji Saintpaulia ionantha a zařadil ji do čeledi podpětovitých, Gesneriaceae, kam patří i gloxinie, achimenesy či streptokarpy.

Název Saintpaulia získala rostlina na počest barona, který se zasloužil o její zavedení do Evropy. Druhové jméno ionantha pochází ze dvou řeckých kořenů: ion (fialový) a anthos (květ). Wendlandův německý název Usambara Veilchen byl později nahrazován anglickým výrazem African Violet (africká fialka), který se po celém světě používá dodnes.

První vědecký popis druhu Saintpaulia ionantha v časopise Gartenflora.

Klasifikační systémy
botanických druhů saintpaulií

Původní systém podle Burtta | 1964

Bill Burtt, vlastním jménem Brian Laurence Burtt (1913-2008), patřil mezi světově uznávané taxonomisty. Popsal 637 druhů, z nichž polovina patří do čeledi Gesneriaceae. Působil v botanických zahradách v Kew či Edinburgu a podnikl téměř dvě desítky výprav do Afriky, kde se věnoval studiu rodu Streptocarpus.

Druh Saintpaulia ionantha nebyl jediným zástupcem nově objeveného a popsaného rodu. Zejména v první polovině 20. století bylo nalezeno mnoho dalších, do té doby neznámých taxonů, jejichž pečlivému studiu se od druhé poloviny 40. let věnoval britský botanik Dr. Bill Burtt. V roce 1958 publikoval v časopise Notes from the Royal Botanic Garden, Edinburgh studii, ve které poprvé souhrnně popsal všechny dosud známé druhy saintpaulií. O šest let později doplnil svou práci o nové poznatky.

Burttův klasifikační systém, zahrnující po revizi z roku 1964 dvacet druhů a čtyři odrůdy, byl s určitými výhradami používán až do konce 20. století. Uvnitř rodu se však již od počátku vyskytovaly taxonomické nejasnosti a mnoho populací objevených především v 80. letech 20. století nebylo možné podle Burttova klíče spolehlivě zařadit. Je potřeba si uvědomit, že v době Burttova výzkumu nebyly k dispozici relevantní informace o geografickém rozšíření saintpaulií, stejně tak nebyly probádány genetické a evoluční vztahy mezi druhy. V mnoha případech byly druhy zastoupeny jedinými exempláři, které Burttovi zasílali sběratelé z roztroušených izolovaných populací, a někdy disponoval jen suchými herbářovými položkami, u nichž nebylo možné s jistotou rozeznat některé důležité znaky, jako třeba barvu květů či tvar zrající tobolky. Při rozlišování druhů se tedy zaměřil na růstovou formu rostliny a typ listových chlupů, které se u jednotlivých druhů liší délkou, hustotou a pozicí. Dnes víme, že ani tyto základní znaky nejsou spolehlivým vodítkem při rozlišování druhů saintpaulií. Burtt si problém uvědomoval a ve své práci předpovídal, že budoucí vědecké výzkumy odhalí mnoho nových skutečností, které povedou k přepracování jeho systému.

Původní klasifikace saintpaulií podle Burtta | 1964

1. Saintpaulia inconspicua
2. Saintpaulia pusilla
3. Saintpaulia shumensis
4. Saintpaulia teitensis
5. Saintpaulia ionantha
6. Saintpaulia tongwensis
7. Saintpaulia grandifolia
8. Saintpaulia pendula
  S. pendula var. kizarae
9. Saintpaulia intermedia
10. Saintpaulia goetzeana
11. Saintpaulia brevipilosa
12. Saintpaulia rupicola
13. Saintpaulia velutina
14. Saintpaulia diplotricha
15. Saintpaulia nitida
16. Saintpaulia orbicularis
  S. orbicularis var. purpurea
17. Saintpaulia difficilis
18. Saintpaulia confusa
19. Saintpaulia grotei
20. Saintpaulia magungensis
  S. magungensis var. minima
  S. magungensis var. occidentalis

Darbyshire a velký kolaps | 2006

Dr. Jeffrey L. Smith je předním odborníkem na africké fialky, autorem studií o jejich genetice, biochemii a taxonomii.
© The Indiana Academy

Rychlý vývoj techniky pro sekvenování DNA poskytl vědcům v 90. letech 20. století jedinečnou příležitost porovnat jednotlivé druhy a zároveň revidovat Burttovu klasifikaci. Experti jako Michael Möller, Quentin Cronk, Charlotte Lindqvist nebo Victor Albert opakovaně zkoumali DNA saintpaulií a zjistili, že druhy ze stejných zeměpisných lokalit vykazují až překvapivě úzký příbuzenský vztah, přestože se navzájem odlišují růstovou formou, typem ochlupení či zbarvením. To, co Bill Burtt popisoval jako druhovou rozmanitost, se nakonec ukázalo být pouhým důsledkem klimatických proměn v období pleistocénu a adaptací relativně izolovaných populací saintpaulií na své mikroprostředí.

Na základě provedených výzkumů navrhl britský botanik Dr. Iain Darbyshire revizi rodu. Jeho systém, zveřejněný v roce 2006 v publikaci Flora of Tropical East Africa, Gesneriaceae, snížil počet druhů z dvaceti na pouhých šest. Statut druhu s číselným pořadím od 1 do 6 zůstal zachován pro saintpaulie inconspicua, pusilla, goetzeana, shumensis, ionantha a teitensis. Zbývající druhy z původního Burttova systému byly přemístěny pod druh ionantha se statusem poddruhu a byly označeny písmeny (5b pendula, 5e grotei atd.).

Dr. Jeff Smith, uznávaný americký botanik a genetik, měl k předloženému systému výhrady a doporučil zachovat statut druhu také pro saintpaulie brevipilosa, nitida a rupicola. Argumentoval tím, že Darbyshire separoval S. shumensis a S. teitensis jako samostatné druhy zejména z důvodu jejich geografické izolace od ostatních populací, a proto by se mělo stejně přistupovat i k trojici dalších saintpaulií, které jsou rovněž geograficky izolované a mají mizivou šanci se vzájemně křížit. Současně vypracoval systém kódování názvů pomocí čísel a písmen, který vycházel ze studie Darbyshirea, ale byl navíc doplněn o soupis známých klonů. Předložené argumenty byly přijaty, a tak začal s účinností od 1. ledna 2009 platit modifikovaný systém zahrnující 9 druhů, 8 poddruhů (s dvěma odrůdami) a desítky klonů, které byly v té době dostupné v USA.

Co jsou to klony?

Klon je každá nová rostlina vypěstovaná z jednoho jedince prostřednictvím listového řízku nebo stonku. Při sbírání saintpaulií ve volné přírodě byly pro vědecké účely odebírány listy pouze z jedné rostliny, místo aby byly odebírány vzorky z několika rostlin v populaci. V zájmu zachování genetické identity a rozmanitosti se stalo běžnou praxí přiřazovat druhovým rostlinám specifický název klonu, který nám pomáhá zachovávat informaci o původu sběru a jednoznačně rozlišit jednotlivé zástupce druhu či poddruhu. Název většinou odkazuje na lokalitu výskytu či jméno sběratele. Mnohé klony obsahují v názvech slova Mather a Uppsala. Zmíněná hesla odkazují na dvě významné kolekce saintpaulií, v nichž se tyto klony nacházejí:

The Mather Collection

Kolekce pochází z Královských botanických zahrad v Kew a byla pojmenována na počest Silvy Mather z keňské Nairobi, která zasvětila svůj život záchraně přírodních druhů saintpaulií. Po její smrti očíslovala rostliny britská botanička Anne Robertson. Příklady klonových názvů jsou např. Mather No. 12 a Mather EE.

The Uppsala Collection

Kolekce pochází z Královské univerzity ve švédské Uppsale. Zahrnuje materiál sesbíraný v letech 1986-1987 v rámci projektu Usambara Rain Forest Research Project, dále exempláře z let 1983-1984 a vzorky shromážděné počátkem 90. let. Uppsalské klony jsou často označeny čtyřmístným číslem, např. 3089 a 3387.

Klasifikace podle Darbyshirea a Smithe | 2009

Seznam vychází z klasifikace Darbyshirea (2006). Modifikovanou verzi vypracoval Dr. Jeff Smith s účinností od 1. 1. 2009. Později bylo vydáno několik aktualizací, které již nejsou podstatné. V současné době tento systém neplatí, ale uvádím ho zde pro zajímavost.

Ve srovnání s Burttovou verzí byl nový systém poměrně složitý a působil pěstitelům potíže při zapisování dlouhých názvů na jmenovky. Proto byly do systému zavedeny číselné a písmenné kódy, které umožnily zapisovat názvy botanických druhů ve zkrácené podobě.

Je mnohem snazší napsat na štítek S. 5c2. cl. diplotricha Parker nežli Saintpaulia ionantha subspecies ionantha variety diplotricha clone Parker. Barevné značení je jen moje interní pomůcka, nikoliv oficiální součást klasifikace.

S. 1. inconspicua
S. 2. pusilla
S. 3. shumensis
         S. 3. cl. shumensis
             S. 3. cl. shumensis Mather EE
S. 4. teitensis
S. 5. ionantha
     S. 5a. subspecies grandifolia
           S. 5a. cl. grandifolia No. 237
           S. 5a. cl. grandifolia No. 299
     S. 5b. subspecies grotei
       S. 5b. cl. confusa
         S. 5b. cl. confusa Mather Brother Paddy
       S. 5b. cl. confusa Mather E
         S. 5b. cl. confusa Uppsala 3395
         S. 5b. cl. difficilis
             S. 5b. cl. difficilis Mather No. 2
             S. 5b. cl. difficilis Uppsala 3396
         S. 5b. cl. grotei
             S. 5b. cl. grotei Amazon
       S. 5b. cl. grotei Cornell G149
         S. 5b. cl. grotei Mather No. 7
         S. 5b. cl. grotei Mather No. 21
           S. 5b. cl. grotei Mather V
             S. 5b. cl. grotei Protzen or Uppsala 3091
       S. 5b. cl. grotei Silvert
       S. 5b. cl. grotei sport
         S. 5b. cl. magungensis
         S. 5b. cl. magungensis var. minima
     S. 5c. subspecies ionantha
          S. 5c. 1. variety ionantha
             S. 5c1. cl. ionantha House of Amani
             S. 5c1. cl. ionantha
             S. 5c1. cl. ionantha Amazon
             S. 5c1. cl. ionantha 930919
             S. 5c1. cl. Sigi Falls
             S. 5c1. cl. tongwensis
             S. 5c1. cl. tongwensis Uppsala 3397
             S. 5c1. cl. white ionantha or Mather No. 20
        S. 5c. 2. variety diplotricha
             S. 5c2. cl. diplotricha Parker
             S. 5c2. cl. diplotricha Punter No. 0
             S. 5c2. cl. diplotricha Punter No. 6
             S. 5c2. cl. diplotricha Punter No. 7
             S. 5c2. cl. diplotricha Uppsala 3084
             S. 5c2. cl. diplotricha Uppsala 3085
     S. 5d. subspecies mafiensis
     S. 5e. subspecies occidentalis
             S. 5e. cl. magungensis var. occidentalis
             S. 5e. cl. magungensis var. occidentalis Mather No. 12
     S. 5f. subspecies orbicularis
         S. 5f. cl. orbicularis
         S. 5f. cl. orbicularis var. purpurea
     S. 5g. subspecies pendula
         S. 5g. cl. intermedia
         S. 5g. cl. pendula
         S. 5g. cl. pendula Cornell G304
         S. 5g. cl. pendula Uppsala 3087
         S. 5g. cl. pendula Uppsala 3089
         S. 5g. cl. pendula Uppsala 3090
         S. 5g. cl. pendula var. kizarae
     S. 5h. subspecies velutina
         S. 5h. cl. velutina
         S. 5h. cl. velutina Amazon
         S. 5h. cl. velutina lite
S. 6. brevipilosa
         S. 6. cl. brevipilosa
         S. 6. cl. brevipilosa Mather No. 10
         S. 6. cl. brevipilosa Grusell or Nguru Mnt.
S. 7. nitida
S. 8. rupicola
         S. 8. cl. rupicola
         S. 8. cl. rupicola Mather No. 5
         S. 8. cl. rupicola pale or lite
         S. 8. cl. Cha Simba or Chasimba
         S. 8. cl. Kacharoroni or Robertson
S. 9. goetzeana

Zánik rodu Saintpaulia | 2017

Sotva si pěstitelé zvykli na nový systém a naučili se s ním pracovat, došlo v klasifikaci k dalším úpravám. Byly objeveny nové druhy Saintpaulia watkinsii a Saintpaulia ulugurensis. Co je ovšem důležitější, koncem roku 2015 publikovala Dr. Kanae Nishii z Královské botanické zahrady v Edinburgu studii, která potvrdila to, co se vědci domnívali již dávno: že rod Saintpaulia je velmi úzce příbuzný s jiným velkým rodem ze společné čeledi Gesneriaceae, s rodem Streptocarpus. Nově získané poznatky o morfologických znacích rostlin, jejich geografickém rozšíření, DNA i základním počtu chromozomů vyústily ve zcela novou definici rodu Streptocarpus. Rod byl nově rozdělen do dvou podrodů (Streptocarpus a Streptocarpella) a dvanácti sekcí. Africké fialky, které byly původně samostatným rodem Saintpaulia, se staly jednou ze sekcí podrodu Streptocarpella. Rod Saintpaulia fakticky zanikl, ale název nikoliv – zůstal zachován pro označení sekce. Předloženou klasifikaci přijaly v průběhu roku 2017 nejen společnosti AVSA a The Gesneriad Society, ale také International Botanical Congress, který je rozhodující institucí projednávající botanické otázky.

Současná klasifikace saintpaulií podle Nishii

Seznam vychází z klasifikace Nishii z roku 2015. Jedná se o verzi zveřejněnou v magazínu AVSA (srpen 2017) po schválení Mezinárodním botanickým kongresem (IBC). Systém řazení druhů a poddruhů zůstal většinou zachován, pouze dříve samostatný druh rupicola byl nově zařazen jako poddruh druhu ionanthus na pozici ‚h‘ a poddruh velutinus se tak přesunul z pozice ‚h‘ na pozici ‚i‘. Původní druh pusilla byl přejmenován na afroviola, protože název Streptocarpus pusillus je už od roku 1883 používán pro jiný taxon. Byly doplněny nové druhy ulugurensis a watkinsii a došlo k určitým úpravám v gramatickém zápise názvů.

Seznam druhů v roce 2009

1. Saintpaulia inconspicua
2. Saintpaulia pusilla
3. Saintpaulia shumensis
4. Saintpaulia teitensis
5. Saintpaulia ionantha
6. Saintpaulia brevipilosa
7. Saintpaulia nitida
8. Saintpaulia rupicola
9. Saintpaulia goetzeana

Seznam druhů v roce 2015

1. Streptocarpus inconspicuus
2. Streptocarpus afroviola
3. Streptocarpus shumensis
4. Streptocarpus teitensis
5. Streptocarpus ionanthus
6. Streptocarpus brevipilosus
7. Streptocarpus nitidus
8. Streptocarpus ulugurensis
9. Streptocarpus goetzeanus
10. Streptocarpus watkinsii

V souvislosti s přesunem saintpaulií do rodu Streptocarpus se místo původní zkratky „S.“ (Saintpaulia) nově používá zkratka „Str.“ pro rod Streptocarpus. Je možné i nadále používat zkratku „S.“ ve významu „Species“ (druh), pak se ale nepíše kurzívou.

Latinská podstatná jména mají gramatický rod, který se často označuje koncovkou. Protože Saintpaulia je rodu ženského a Streptocarpus je rodu mužského, došlo v několika případech ke změně koncovek: například místo původního názvu Saintpaulia nitida píšeme nově Streptocarpus nitidus.

Str. 1. inconspicuus (není v kultuře)
Str. 2. afroviola (není v kultuře)
Str. 3. shumensis
Str. 3. cl. shumensis
Str. 3. cl. shumensis Mather EE
Str. 4. teitensis
Str. 5. ionanthus
Str. 5a. subspecies grandifolius
Str. 5a. cl. grandifolius No. 237
Str. 5a. cl. grandifolius No. 299
S. 5b. subspecies grotei
Str. 5b. cl. confusa
Str. 5b. cl. confusa Mather Brother Paddy
Str. 5b. cl. confusa Mather E
Str. 5b. cl. confusa Uppsala 3395
Str. 5b. cl. difficilis
Str. 5b. cl. difficilis Mather No. 2
Str. 5b. cl. difficilis Uppsala 3396
Str. 5b. cl. grotei
Str. 5b. cl. grotei Amazon
Str. 5b. cl. grotei Cornell G149
Str. 5b. cl. grotei Mather No. 7
Str. 5b. cl. grotei Mather No. 21
Str. 5b. cl. grotei Mather V
Str. 5b. cl. grotei Protzen or Uppsala 3091
Str. 5b. cl. grotei Silvert
Str. 5b. cl. grotei sport
Str. 5b. cl. magungensis
Str. 5b. cl. magungensis var. minima
     Str. 5c. subspecies ionanthus
          Str. 5c. 1. variety ionanthus
             Str. 5c1. cl. ionanthus House of Amani
             Str. 5c1. cl. ionanthus
             Str. 5c1. cl. ionanthus Amazon
             Str. 5c1. cl. ionanthus 930919
             Str. 5c1. cl. Pangani Falls
             Str. 5c1. cl. Sigi Falls
             Str. 5c1. cl. tongwensis
             Str. 5c1. cl. tongwensis Uppsala 3397
             Str. 5c1. cl. white ionanthus or Mather No. 20
Str. 5c. 2. variety diplotrichus
Str. 5c2. cl. diplotrichus Parker
Str. 5c2. cl. diplotrichus Punter No. 0
Str. 5c2. cl. diplotrichus Punter No. 6
Str. 5c2. cl. diplotrichus Punter No. 7
Str. 5c2. cl. diplotrichus Uppsala 3084
Str. 5c2. cl. diplotrichus Uppsala 3085
Str. 5d. subspecies mafiensis (není v kultuře)
Str. 5e. subspecies occidentalis
Str. 5e. cl. magungensis var. occidentalis
Str. 5e. cl. magungensis var. occidentalis Mather No. 12
Str. 5f. subspecies orbicularis
Str. 5f. cl. orbicularis
Str. 5f. cl. orbicularis var. purpurea
Str. 5g. subspecies pendulus
Str. 5g. cl. intermedia
Str. 5g. cl. pendulus
Str. 5g. cl. pendulus Cornell G304
Str. 5g. cl. pendulus Uppsala 3087
Str. 5g. cl. pendulus Uppsala 3089
Str. 5g. cl. pendulus Uppsala 3090
Str. 5g. cl. pendulus var. kizarae
Str. 5h. subspecies rupicolus
Str. 5h. cl. rupicolus
Str. 5h. cl. rupicolus Mather No. 5
Str. 5h. cl. rupicolus pale or lite
Str. 5h. cl. Cha Simba or Chasimba
Str. 5h. cl. Kacharoroni or Robertson
Str. 5i. subspecies velutinus
Str. 5i. cl. velutinus
Str. 5i. cl. velutinus Amazon
Str. 5i. cl. velutinus lite
Str. 6. brevipilosus
Str. 6. cl. brevipilosus
Str. 6. cl. brevipilosus Mather No. 10
Str. 6. cl. brevipilosus Grusell or Nguru Mnt. or Uppsala 3154
Str. 7. nitidus
Str. 8. ulugurensis (není v kultuře)
Str. 9. goetzeanus
Str. 10. watkinsii (není v kultuře)

Seznam zahrnuje pouze klony známé a dostupné v USA. Botanické zahrady v Uppsale, Helsinkách či Kew mají ve sbírkách také další klony, mnohé se však nenacházejí ve volných sbírkách a proto nejsou v seznamu uvedeny.

Jak zapisovat názvy botanických druhů?

Možností, jak zapisovat názvy přírodních druhů na jmenovky, máme v současné době několik. Pokud jste jen amatérským pěstitelem, nemusíte se trápit složitým vědeckým zápisem, v běžné konverzaci lze použít jen koncové označení klonu (např. „vykvetl mi diplotrichus Parker“). Právě název klonu je konkrétním vodítkem, o které rostlině je řeč a máte-li ho k dispozici, určitě ho zachovejte.

Pokud se chystáte publikovat vědeckou práci, budete muset používat přesné vědecké názvy s přihlédnutím k aktuálním taxonomickým poznatkům:

Gen. Streptocarpus subgen. Streptocarpella sect. Saintpaulia sp. ionanthus ssp. ionanthus var. diplotrichus cl. diplotrichus Parker
Zápis zahrnuje rod, podrod, sekci, druh, poddruh, odrůdu a klon = nejpřesnější vědecké zařazení.

Gen. Streptocarpus sect. Saintpaulia sp. ionanthus ssp. ionanthus var. diplotrichus cl. diplotrichus Parker
Zápis zahrnuje rod, sekci, druh, poddruh, odrůdu a klon = informaci o podrodu Streptocarpella lze vypustit, protože Streptocarpus sect. Saintpaulia je sám o sobě jedinečný identifikátor a nelze jej s ničím zaměnit.

Gen. Streptocarpus sp. ionanthus ssp. ionanthus var. diplotrichus cl. diplotrichus Parker
Zápis zahrnuje rod, druh, poddruh, odrůdu a klon = zlatá střední cesta pro všechny, kteří chtějí / potřebují uvádět plný botanický název.

Str. 5c2. cl. diplotrichus Parker
Zápis zahrnuje rod, druh, poddruh, odrůdu a klon = zkrácený zápis pro použití na štítky, při výstavách nebo v katalozích, kde je dlouhý název na překážku. Kód 5c2. značí, že se jedná o druh ionanthus, poddruh ionanthus, odrůdu diplotrichus, takže tyto informace není třeba vypisovat.